DO 2010

18. listopadu 2010 v 9:11 |  Dějepisná olympiáda
Tematické zaměření ročníku: Ve zdraví i v nemoci /Od šamana po penicilin/

Prehistorie výskytu nemocí a jejich léčení

Řecko, Řím a lékařství

Středověká medicína

Dějiny lékařství - doba pobělohorská do roku 1740

Dějiny lékařství - od osvícenských reforem do roku 1918

Dějiny lékařství - od první republiky do poválečného období

Objevy a objevitelé - pokroky v medicíně


Starověké lékařství
Starověké lékařství orientálních civilizací vycházelo původně z pravěkého léčitelství. Časté bylo tzv. kněžské lékařství, které navazovalo na pravěký šamanismus. Kněží, kteří byli nositeli většiny znalostí, spojovali racionální a religiózní přístup k léčení. Nemoci byly v orientálních civilizacích (mimo Číny) považovány za trest od bohů za provinění a od toho se částečně odvíjelo jejich léčení. V době starověku se výrazně prohloubily znalosti anatomie a fyziologie člověka, což pomohlo ve vývoji medicíny. Lékařství jednotlivých civilizací se výrazně lišilo úrovní, přístupem a také chápáním nemoci.
Čína
Čínské lékařství se výrazně lišilo od ostatních hlavně výrazně racionálním charakterem a chápáním příčin nemoci. Za příčinu nemoci zde bylo považováno porušení hygienických pravidel. To vycházelo z představy, že nemoc do těla vniká ústy.
Již ve 3. tisíciletí př. n. l. vznikaly v Číně první spisy o lékařství. V nich je popsána široká řada léčiv (př. kořen žen-šenu doporučován na chudokrevnost a tuberkulózu) a léčebných postupů (př. akupunktura, akupresura).
Na dvoře císaře působili dvorští lékaři, kteří vyučovali lékařství. Studium lékařství obsahovalo mnoho obtížných zkoušek a trvalo maximálně 9 let. Již v této době byly zřizovány útulky pro nemocné.
Indie
Z Indie pochází řada lékařských spisů hlavně z oblasti anatomie, patologie, farmakologie a chirurgie. Původně zde bylo špatně rozvinuté veřejné zdravotnictví, což se změnilo po vzniku budhismu (asi 6. stol př. n. l.) a došlo k zakládání nemocnic a také budhistických klášterů, které se staraly o nemocné. Nejucelenějším a nejstarším systémem vědění o životě a těle je ajurvéda (zdraví je dáno rovnováhou 3 energetických sil).
Mezopotámie
Zdravotnictví v Mezopotámii mělo řadu specifik. Přístup k léčení zde byl výrazně náboženský (nemoc chápána jako trest bohů nebo jako napadení démonem). Byly zde nalezeny spisy s lékařskou tematikou (některé až 3 tisíciletí př. n. l.).
Egypt
O vysoké vyspělosti staroegyptského lékařství svědčí řada spisů. Nejdůležitější z nich jsou papyrus Edewina Smithe, papyrus Ebersův a gynekologický papyrus z Káhunu. V těchto spisech je zaznamenáno mnoho poznatků hlavně z chirurgie, gynekologie a očního lékařství a je zde uvedeno velké množství tehdy používaných léčiv. Od 2. pol. 2. tisíciletí př. n. l. docázelo k potlačování racionálního přístupu k léčení a byly zaváděny magické a náboženské prvky. Volnost lékařů byla omezena svatým kodexem, který musel každý lékař dodržovat, což bylo úkor kvality léčby. V důsledku toho docházelo k velmi úzké specializaci lékařů. Papyrus Edewina Smithe je neúplný opis učebnice chirurgie a je dokladem vyspělosti egyptské chirurgie a ranhojičství. Popisuje 48 druhů poranění v četně popisu rány, léčebného postupu a případně prognózu. Pozoruhodný je například popis měření tepu. Učebnice je datována do období Staré říše (3. tisíciletí před n. l.). Tento opis pochází asi ze 17. stol. př. n. l.
papyrus Ebersův pochází
z období kolem roku 1600 př. n. l. a jedná se o asi 180 stánek dlouhý opis starší příručky pro praktického lékaře. Za příčinu všech chorob je zde považován cévní systém. V papyru jsou popsány různé vnitřní choroby, ale nejdůležitější svědectví dává o úrovni tehdejší farmakologie - popsáno 878 léků. U jednotlivých léků je uváděn podrobný návod na přípravu, poměr složek a dávkování. Papyrus také popisuje asi 90 očních chorob včetně doporučených léků.

Řecko
Řecké lékařství vycházelo z orientálních lékařských škol, ale jejich poznatky samo rozvinulo a obohatilo. V nejstarším období byla medicína silně pod vlivem náboženství a od toho se odvíjely léčebné metody. S postupem času však začaly převládat racionální postupy. Řecké lékařství se odlišovalo od ostatních škol této doby silným vlivem filozofie. Významný posun v této oblasti provedl Hippokratés ("otec medicíny"), který oddělil medicínu od filozofie. Sám byl zastáncem materialistických názorů a nemoc chápal jako přirozený proces a jako porušení rovnováhy mezi čtyřmi základními tělesnými šťávami (žluč, černou žluč, krev a sliz). Hippokratici své léčení zakládali na pozorování zdravého a nemocného člověka a na pozorování průběhu nemocí. Hippokratés se také zasloužil o formulování lékařské etiky - tzv. Hippokratova přísaha. K vrcholu řecké medicíny došlo v helénském období, kdy Řekové přejímali znalosti oblastí podmaněných Alexandrem Makedonským. V tomto období se centrum poznatků z Řecka přestěhovalo do Alexandrie.
Aeskulapova hůl
je znak lékařů a farmaceutů. Symbol má svůj počátek již ve starověkém Řecku a byl součástí starořecké mytologie. Pojmenování pochází od Asklépia, počeštěně Aeskulapa, starověkého řeckého boha lékařství, syna boha Apollóna, jenž léčil všechny nemoci a dovedl oživovat mrtvé. Aeskulapova hůl obtočená hadem je znamením životní síly a zdraví. Tento znak lze spatřit na všech lékařských objektech. Podle jiných teorií však není kolem hole obtočen had, ale vlasovec medinský, červ cizopasící v lidské kůži a při léčbě je namotáván na kousek dřeva.

ah

Řím
Medicína v Římě původně používala znalostí Etrusků, kteří uměli používat některé rostliny a minerální prameny. Později (2. stol. př. n. l.) začali Římané přejímat poznatky Řeků a v Římě působili řečtí lékaři. Nejvýznamnější z nich byl Galénos,
který spojoval učení hippokratiků s idealistickou filozofií, díky čemuž byl uznáván i ve středověku. V Římě bylo veřejné zdravotnictví na vysoké úrovni. Byly zde budovány nemocnice (nejprve pouze pro otroky, později pro ostatní) a zařízení pro nemocné a chudé. Stát se také staral o výuku nových lékařů tím, že platil lékaře, kteří pak zdarma přednášeli chudým studentům.

ah
Hvězda života - mezinárodní znak záchranné zdravotní služby

Středověké lékařství
Středověké lékařství v Evropě čerpá hlavně z poznatků z antiky a dá se říct, že středověk byl v Evropě dobou stagnace medicíny. Výjimku tvoří Byzantská a arabská říše. Zde docházelo k třídění poznatků z antiky, ale také k vlastnímu zkoumání. Někteří významní arabští lékaři proto byli uznáváni i v Evropě.

Arabská říše
Veřejné zdravotnictví v arabské říši bylo na velmi dobré úrovni, protože se opíralo o hygienické příkazy Koránu - např. lázně. A také rovnost věřících před Alláhem zpřístupňovala lékařskou péči všem. Důležité pro arabskou medicínu byly poznatky antických lékařů. Arabští učenci (jako např. bagdádský překladatel a lékař Hunajn ibn Isháq) překládali spisy Hippokrata, Aristotela, Galéna aj. Tyto poznatky se pak z arabštiny překládali do latiny, čímž se navracely do Evropy. Arabové se také seznámili s poznatky civilizací na podmaněných územích a používali je. Arabové například převzali styl byzantských nemocnic. Tyto nemocnice se výrazně odlišovaly od nemocnic v Evropě hlavně přítomností lékařů.

Nejvýznamnější lékaři této doby byli Rhazes (10. stol) a Avicenna (11. stol.), kteří byli uznáváni i katolickou církví.
Avicenna neboli Ibn Síná, celým jménem Abú Alí al-Husajn ibn Abdulláh ibn Síná . Autor Canon Medicina označované jako bible medicíny. Tato publikace vyvolala zásadní změnu v dosavadním pojetí lékařství. Znamenala jeden z prvních pokusů k opuštění Galénova učení. Popsal tuberkulózu jako nakažlivé onemocnění a souvislost jejího šíření vodou a půdou.

Katolická Evropa
Největší vliv v této době měla na medicínu církev. Od toho se odvíjelo i chápání nemoci. Nemoc byla považována za "dar od Boha", aby si nemocný mohl odpykávat svá provinění. (Tento názor byl postupně změněn ve 14 stol. V době morových epidemií byla nemoc chápána jako trest od Boha.) Takže činnost lékaře byla až druhořadá.
V době raného středověku byli nositeli veškerých znalostí katoličtí kněží a mniši, kteří jako jediní uměli číst a psát. Mniši studovali, přepisovali a překládali knihy antických a arabských autorů. Mniši se často medicínou zabývali pouze teoreticky a také vyloučili z medicíny chirurgii. Vrcholný středověk je obdobím dalších výrazných zásahů církve do lékařství. Církev oficiálně zakázala chirurgii ediktem Ecclesia abhorret sanguine (Církev se hrozí styku s krví). Chirurgii proto vykonávali lazebníci, holiči a kati. Další omezení přišla pro židovské lékaře a bylo zakázáno studium knih nekatolických autorů, s výjimkou církví uznávaných (Galénos, Avicenna). V této době se začaly zakládat nemocnice (označované hospitium, později hospital, počeštěno špitál) pro nemocné poutníky, staré, chudé a nemocné lidi. V evropských špitálech - na rozdíl od arabských - nebyla zajištěna lékařská péče. Zde se shromažďovali nemocní bez rozdílu nemocí mimo malomocných, pro které byly stavěny zvláštní zařízení (tzv. leprosoria).
1220 papež Honorius III. ustanovil dohledem nad výukou lékařství ve Francii kardinála Conrada. Tento později vydal nařízení, že nikdo nebude považován za lékaře, kdo nepostoupí řádnou výuku pod vedením řádně ustanoveného mistra. Položil základy vzniku lékařských fakult v celé Evropě.
Významnou úlohu zahrály také lékařské školy v jihoitalském Salernu (tzv. schola medica salernitana) a v Montpellier (jižní Francie). Jejich význam spočíval v setkávání lékařů různých oblastí a ve studiu antických a arabských knih (především Avicennovy spisy). Ve 13. a 14. stol byly zakládány univerzity, které napomohly k rozvoji lékařství. Studium na lékařských fakultách spočívalo hlavně ve čtení spisů církví uznávaných autorů (Galénos, Avicenna, Rhazes, někdy Hippokratés). Významnou byla lékařská fakulta v Bologni, kde se vyučovala i chirurgie. Chirurgii také vyučovala Kolej sv. Kosmy a Damiána zřízená cechem pařížských chirurgů.

Hildegarda z Bingenu
německá přírodovědkyně a lékařka (12.století)
Hildegarda pocházela z urozené rodiny. Od dětských let údajně mívala božská vidění. V osmi letech ji rodiče dali do péče kláštera Sv. Disiboda u Bingenu, kde se také ve svých 38 letech stala abatyší benediktínského kláštera. Úřad převzala po smrti Jutty ze Spanheimu, která Hildegardu podporovala a nabádala, aby se svých vidění nebála. Ta v té době ještě nabyla na intenzitě, a Hildegarda o nich začala psát.
Hildegarda během života založila dva nové kláštery. Se svým kázáním procestovala mnoho míst v Německu i jinde v Evropě. Zemřela v požehnaném věku 81 let v Rupertsbergu.
 V katolické církvi je považovaná za svatou, i když formálně proces kanonizace neproběhl. Koncem 16. století byla zapsaná do oficiálního seznamu svatých.

Ján Jesenius
Pocházel po otci z uherského zemanského rodu ze Slovenska. Získal doktorát z medicíny za spis O onemocnění žluči při třídenní zimnici
Po studiích Jessenius krátce působil v rodné Vratislavi jako lékař, brzy se však stal osobním lékařem saského kurfiřta v Drážďanech. Za svého působení značně pozvedl úroveň wittenbergské lékařské školy.
V r.1600 Jessenius navštívil Prahu, kde  provedl na těle odsouzeného oběšence první veřejnou pitvu v českých zemích. Pitva byla přijata velmi rozporuplně. Odbornou veřejností nadšeně, laiky byl odsouzen.
Po roce se přestěhoval do Prahy. Zde působil  jako osobní lékař císaře Rudolfa II.. Udržoval si řadu kontaktů jak na dvoře, tak i na pražské akademii. Roku 1608 vstoupil do služeb císařova bratra, uherského krále Matyáše.
Jessenius byl pro svou protestantskou orientaci, proslulost a politické zkušenosti zvolen rektorem Karlovy univerzity, která byla v té době ve správě protestantských stavů. Jako hlava univerzity těsně spjaté se stavovskou opoziční politikou se stal i jednou z vedoucích osobností pozdějšího protihabsburského povstáni.



Poprava 27 českých pánů na Staroměstském náměstí


Poslední dva roky svého života se Jessenius věnoval univerzitnímu životu a své rektorské práci. Z osobních důvodů složil svůj rektorský úřad.
Po bitvě na Bílé hoře a potlačení stavovského povstáníí byl Jessenius jako jedna z vedoucích osobností obviněn z urážky majestátu. Na císařův příkaz byl zatčen a poté popraven.Na Staroměstském náměstí  mu kat Jan Mydlář nejprve vyříznul jazyk a poté sťal. Jeho tělo bylo po exekuci odvezeno k Horské bráně (dnes Hybernská ulice) , zde byl rozčtvrcen a vpleten do kola. Jeho hlava s kusem jazyka byla spolu s hlavami dalších jedenácti českých pánů vystavena pro výstrahu na tribuně Staroměstské věže po dobu deseti let, kdy byla potají sejmuta a pohřbena neznámo kde. Zbylé ostatky Jesseniova těla nebyly nikdy nalezeny.

 

10 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
.

layout by anuss. │copyright (c)
optimalizováno pro mozzilu